Plašákův cyklodeník

 Přátelé kamarádi, Plašáci. Dnešní švih beru jako završení přípravy na Doksy. Trasu jsem vymyslel už dávno a je nekompromisní. Dneska přesně vim kam jedu. Čeká mě několikero průsmyků a vrchařských prémií nejvyšší kategorie. Žádný přemejšlení a zvesela vyrazim. Odškrtnu si druhou poznámku na papírku před sebou, třetí poslední bohužel nestihnu, ale navadí.

 Tak a dneska žádný Zdice jako obvykle, ale pěkně vlevo na Beroun. A když už tam jsem, tak žádnej Tetín, žádný údolí, ale hned na úvod první drastickej kopec. Do něj se mi pěkně jede, když je člověk ještě plnej síly a jede se po větru. To je Koledník jen taková babka. Nejhorší je prudkej průjezd Jarovem a pak zlom před vrcholem. No nic, vyletěl jsem na vrchol jako prd a už si to hasim dál krajinou. Jó, to když se tady jezdila Vyčerpací štvanice, to se ten kopec tak dobře nejel.

Kopec v Jarově.

Prudký zlom před koncem kopce.

 Teď se chvilku pokochám výhledy směr západ od Koněprus a už směřuju houpavou cestou na Bykoš.

Krásný počasí přeje výhledům do krajiny.

 Za Bykošem vlevo směr les a tam už sjezdem do obce Lážovice. Je to sjezd lesem, plnej prudkejch zatáček, který uměj překvapit. Pustim to trochu až dole, kde je to rovnější. Z Lážovic už je to kousíček přes Nové Dvory do Vižiny. Tady se napojuju na rovinu, kterou kdysi probíhal věhlasný závod Brdské dvoukolo. Vždycky na podzim, za vanutí silného západního větru to tady lítávalo i 50 km/h. Dneska je situace jiná, jedu proti severovýchodnímu větru a jedu sotva tak 30 km/h. Teda snažim se to držet.

 Pohled z Vižiny zpět ku trati. Odtud se to přijíždělo z Osova při Brdském dvoukole.

Teď se v rychlém sledu vystřídají obce Podbrdy, Drahlovice, Skuhrov a už vidím na asfaltu značku 1km a začíná spurt do cíle :-) v Hatích. Neuvěřitelný, jak dlouho tady ten nápis vydržel, už několik let se závod nejezdí.

Podbrdy.

Drahlovice.

Skuhrov.

Příjezd do Hatí.

Cílová rovinka v Hatích. Tady se odehrávaly sportovní bitvy a spurty. Tady Bréťa odešel jako vítěz Brdského dvoukola.

Hospoda v Hatích. Místo posezení a vyhlašování výsledků.

Pohoda na pastvě pod brdskými Hřebeny.

A pokračování přes Hodyni a Svinaře.

A známá křižovatka. Ano správně, já se vydám vpravo do Halounů.

Halouny docela k nepoznání.

Ha, tudy to nejde, musim to objet.

A už vjíždím do lesa odhodlán zdolat další průsmyk, zvaný Rochota. Rozhodl jsem se dneska dát si pěkně po staru trasu Brdského dvoukola. Bohužel Plašáci, dnes je realita taková, že ten závod by se tam už jezdit nedal. Co je tam místy za povrch silnice je až neskutečný. Pár let uteklo a všechno je jinak, člověk by zaplakal jak se všechno mění. Když mě potkávali bajkeři, jen nevěřícně kroutili hlavou, že se tam někdo vydal na silnici. Všude kamínky, uprostřed mech a trávy, rozemletá kůra ze stromů a napadaný větve. I tam kde býval ten asfalt slušnej, je teď tankodrom. Ale bude se to hodit na Doksy, tam je poslední úsek podobnej. Stoupání na Rochotu je táhlý mírný, zdlouhavý. Jedu rychlost 13-17, jak kde. Celkem se to dá, ale musí se do toho trochu opřít.

Z Rochoty vpravo krátkým sjezdem. Ale jet tam jde tak max. 30 a na brzdy. Silnice špatná.

Pohled na povrch místních cest. Jako dělaný na silnici :-).

Výhled do kraje ale pěknej. V dálce na obzoru je vidět i Kladno.

Zatáčka vlevo a začátek bájného stoupání na další brdský velikán, zvaný to Stožec. Tady se kupodivu zlepšuje i povrch a docela to ujde.

Stožec neni tak hroznej kopec, když se jede na klid. Akorát si člověk pořád myslí, že už bude konec a ono furt nic. To jak se stále stáčí vlevo a pak vpravo a neni vidět do kopce za zatáčku. Až pod vrcholem se to zmírní a už se dojede na křižovatku.

Stožec v plné kráse.

Výjezd z lesa pod Hradcem. Závora zavřená, na cestě bordel. Tak snad je to nejhorší za mnou.. 

 A tady už je další bájnej velikán. Kopec nejvyšší kategorie - Hradec. Ten známe už od dob bájných Šemíků a podobných akcí. Krásnej hladkej asfalt a dneska to tady jede dobře. Pod vrcholkem přijde nejprudší úsek, tam trochu přišlápnu, ať to mám za sebou a už se vezu pěkně sjezdem do Hostomic. 

 Kdo by myslel, že výživný švih by se měl pomalu chýlit ke konci, ten by se spletl. Dnes mám v plánu něco většího, něco okořeněnýho. V Hostomicích odbočuju vlevo a po chvilce se mi otevře pohled na daleko největšího horského velikána, radarový vrch zvaný Baba. Nejdelší kopec dnešní jízdy, vzhůru na něj. 

Vrchol kopce Baba.

 Byl sakra výživnej, fakt trochu jinej kopec. O moc delší než ostatní dnes a taky se mi zdál prodší. Ono i těch sil ubylo. Když si zrekapituluju dnešní vrcholy - Koledník, Rochota, Stožec, Hradec, Baba... Tady už fakt končím, nastoupáno je habaděj, na Doksech se holt děj vůle vyšších sil a teď už se jen nějak dostat domů... Jak se sjíždí k Pičínu, otevírá se prostor pro úplně jinou krajinu, v podstatě už se jedná o Střední Povltaví.

 Kostel Panny Marie v Pičíně. 

 Pozdrav do zrcadla a svištim dál.

 Jaké je moje překvapení, když z Pičína ještě kousek stoupám, ale pohledem do mapy je to jasný, protože je potřeba trochu se přehoupnout přes Brdy zase na druhou stranu :-). Teď už opravdu začínám sjíždět pěkně z kopce do Hluboše do údolí řeky Litavky. Tam mi trochu zatuhne úsměv při pohledu na ceduli Zdice 30 km. Na to, že už mám celkem dost najeto a celkem začínám pociťovat únavu, tak nic moc představa. Ale narvu tam nějakej gel, suka, lehnu za řidítka a dupu to údolím co se jenom dá. Za cestu do Zdic zvednu průměrku o 2 km/h, celý údolí držím rychlost těsně nebo kolem třicítky. Ono je to docela snadný, přeci jen se stále mírně klesá. Od Jinců jsem kaput a domu jedu silou vůle. Přesně tohle se bude hodit na Doksy, takovej trénink je potřeba, psychická odolnost zvítězí :-). Celkově nastoupaných 1280 výškových metrů drasticky přvyšuje stoupání celých doksů. Den velkého vítězství se blíží Plašáci. 

Několikrát překonané Brdy. Na profilu trasy dominují především Koledník, Rochota a Baba. Stožec a Hradec jsou jen takové ostré skoby.