Plašákův cyklodeník

 

Co čert nechtěl, tentokrát se přelom roku příliš nevyvedl a my nemohli tradičně odjet se Šáchyčem na Šumavu a po 10-ti dnech domácího nicnedělání se v kalendáři náhle objevil datum 1.1.2014.

 

Krátkým pohledem z okna mi naskočila myšlenka na výtržnost. Je tomu již mnoho let, kdy jsem se odhodlal na novoroční vyjížďku, ale tenkrát za úplně jiných podmínek. Teď se mi v hlavě myšlenky přemýtaly, chvilku co na sebe, pak kde vůbec mám všechno oblečení na kolo apod...

 

Nicméně po asi 5-ti minutovém zmatku v hlavě se mi vyjasnilo. Doma všechno klape, venku je slušně, teploměr za oknem ukazuje kladnou teplotu, pro kolo do sklepa to není tak daleko, oblečení by mělo být v rámci jedné, maximálně dvou skříní. Co tachometr? Na stole a je na něm hodnota z loňského roku, tedy 1000 km. Rychle vynulovat, nastavit hodiny a další překážka je za mnou. Hurá do sklepa. Jak je kolo doma, už je to jasný, to se musí vyjet. Rychle připravit láhev s pitím, před chvílí jsem obědval, tak nic neberu, s tím nebude problém. Teď je řada na oblečení. Postupně oblíkám jednotlivé vrstvy až je mi z toho horko. Sakra, nafoukat kolo, hledám pumpu ve skříni. Dcera mi asistuje, co je foukat kolo už dávno ví . Ve všech těch vrstvách oblečení pumpuju a neni už horko, ale vedro na chcípnutí... Kontroluji pohledem z okna počasí a ejhle. Ještě před chvílí byla vidět na obloze místa s protrhanou oblohou, kde prosvítalo slunce. A teď? Kde nic, tu nic, celošedo. Zmocní se mě panika a narychlo svolávám milovanou ženu, aby mi letmým pohledem na radar zjistila, jestli nejsou v okolí nějaké srážky. Vytrvám v oblíkání se. Z radarového pracoviště mi přichází zpráva, že něco jede od západu. Jdu na kontrolu, skutečně tam něco je, ale s dávkou falešné odvahy prohlásím, že to je slabý a že to jede ku Praze. Rychle zahodím myšlenky o možném neúspěchu celé mise, tohle už přece nevzdám. Ještě nechávám doma doklady od auta a hlásím, že kdyby něco, tak volám a budu čekat na záchranu. Od milované ženy se mi dostane odpovědi, že ať nepočítám s tím, že pro mě někam pojede autem s nemocnym dítětem na antibiotikách. Tohle mě nepřekvapí, to už znám, tak trvám na svém a s žertem na rtech se loučím s rodinou. Ještě brýle sakra. Ty mám dost tmavé, tak počasí venku s nima asi bude vypadat ještě hůř, než ve skutečnosti, říkám si.

 

Vylezu ven, neohrabaně se sápu na kolo, ta horní trubka mi přijde nějak vysoko. Ještě sundat chrániče kufrů, to znamená dosti ohnout nohy, trochu to ztěžuje břich nacpanej vánočním cukrovím a silvestrovskými chlebíčky. Vybavuje se mi poslední kontrolní převážení z poslední doby, ukázalo to 80kg. Daleko za mojí závodnickou vahou. Aspoň mě nezastaví vítr proti slibuju si ještě a jdu na to.

 

Od baráku to letí z kopce, hravě se dostanu nad 50 km/h a hned prudce brzdit na příčné prahy. Blížím se k hlavní silnici a přede mnou projíždí cyklista, silničář. To potěší, když člověk vidí, že neni blázen sám. Podle dresu ho hned identifikuju jako Sokol Králův Dvůr. Udržuju za ním stejný odstup, nechci ho dojíždět. Jede docela pomalu, tak ani nemusím moc šlapat. To ve mně nabudí pocit, že dneska to poletí . Cyklista po pár stovkách metrů odbočí a já už se nemusím krotit. Trochu šlápnu a rychlost jde na 30. První poznatek je, že je to proti větru. Nevadí, trochu zvolnim. Projedu Královák a na konci se začne silnice nejprve mírně přizvedávat a pak se zlomí úplně do regulérního kopce. Rychlost hodně rychle opadla, ani jsem se nestačil rozkoukat a řadím nejlehčí převod. V tu chvíli to přestalo jet, po třech mizerných kilometrech a hned takový utrpení. Jímá mě pocit, že jsem u konce s dechem. Po 2 měsících nicnedělání se není čemu divit. Chci zvolit taktiku jízdy na stojáka, ale sotva popadám dech. Teď se proklínám, že jsem nepošetřil na rovince a nechal jsem se unést rychlostí, která byla opojná. Teď sotva 10 km/h a boj s každým šlápnutím. Kopec to ale není dlouhý a Levínský vršek je na dohled. Na vrcholku nějak fouká proti, tak nezvolím přímou cestu po hlavní silnici na Zdice, ale odbočím vpravo na příjemnou silničku 3.třídy směr Černín. Tady je ještě kousek stoupání kolem prasečáku a vítr mi žene neuvěřitelnej smrad přímo do nosu. Když je tohle za mnou, mám trochu vyhráno, je čas se vydýchat, profil silnice se srovná, vyplivnu pár briget z podzimních inverzí na silnici a i nálada se zlepší. Trasu jsem plánoval zhruba tak, že cíl jsou Hředle, malebná vesnička v údolí Stroupínského potoka. Vedou tam 3 cesty, z toho v mých možnostech jsou 2 a tak to udělám jako okruh. Najednou jsem v Černíně a zastavím si, udělám nějakou fotku na mobil, oblíknu si vestu proti větru, protože bude sešup do Zdic a vítr proti je fakt studenej. Trochu jsem podcenil zahalení krku, tak doufám, že z toho nebude nějaký to boleníčko. Sjezd je za mnou, šlo to hravě . Ve Zdicích se opět připojím na hlavní silnici, projedu je, že ani nevím jak a za nima se dávám vpravo,  přímou cestou na Hředle.

 

 

Přibližující se vršky okolních kopců postupně odkloní protivítr a tak se jede celkem zlehka. Je čas se napít, ale voda v lahvi je už tak studená, že jen cucnu a radši to vzdám. V Hředlích si 2x zastavím na focení.

 

 

Mám obavu z následujícího stoupání, tak trochu odpočívám. Není na škodu dát si sem tam pauzu.

 

 

Po chvilce pokračuju dál, stoupání jsem tímto směrem nikdy nejel, ale zjišťuju, že neni tak zlý a po chvilce už vidím mostek přes dálnici.

 

 

To už mě bude čekat zpáteční cesta a vítr v zádech. A je to tak. Do Bavoryně to letí, dojedu auto co mě před chvíli předjelo a držím se ho ještě chvilku za křižovatkou. Opět jsem ve Zdicích, rychlost se drží nad 30 km/h, proletím je a za nimi přijde krátké stoupání. Ani nemusím řadit nejlehčí převod, rychlost překvapivě neopadne tak rychle a drží se na 15-ti km/h. Silnice se rychle přehoupne a velmi mírně klesám s větrem v zádech do Levína. Pocit je to opojný, rychlost je magická, galusky řvou ( však jsem jim dal 11 atmosfér). Ještě kopec v Levíně, ten je trochu delší a horší než předchozí, ale opět se jede dobře i v sedě. Poslední přehoupnutí a letím do Králováku. Trochu přišlápnu, zalehnu za řidítka, rychlost vyleze na 62 a drží se až dolu. Trochu mi tam vjede auto z vedlejší, ale vyjde mu to, nemusím brzdit, ale když mě vidí v zrcátku jak jsem se přiblížil, uhýbá se ke krajnici. Bleskne mi hlavou myšlenka na předjížděčku po Nejepsovsku, ale rychlost jde dolu, auto držené pod plynem zrychluje a tak se klidním s myšlenkou, že snad příště, až bude někdy natrénováno, zase budu honit auta, kamiony, autobusy . Měl bych se vyjet, blíží se cíl a závěrečné prudké, 16% stoupání k baráku. Ještě chvilku letím s pocitem, že letošní Doksy nejen pojedu, ale hravě vyhraju, než moudře svěsím nohy a došolichám to až pod kopec k nám. Závěr mi kazí morálku, ale na to jsem zvyklý z každé jízdy.

 

 

Co napsat závěrem. Radost z jízdy se dostavila, škoda jen, že byla tak krátká. Hodilo to něco nad 25 km s časem 2 minuty nad hodinu, tedy průměr 24,4. Ještě jsem se vyjel v okolí domu a jak jsem zastavil u vchodu, viděl jsem na zem spadnout asi 5 sněhových vloček, co upadlo z nízké oblačnosti a bylo to naprosto nevýznamné. Tak kdy na mě vyjde další švih? Snad brzo Plašáci.