Plašákův cyklodeník

 

Oblečení stejný jako na předchozí 2 švihy, tedy už vím kde ho mám a to je velká výhoda. Žena se vrací z nákupu, dojdu do auta pro zbytek, nabídnu se. To je záměrné, jeden důvod, že dobrým skutkem zmírním napjatou atmosféru, kterou vyvolá oznámení o švihu a druhý důvod, že omrknu povrch silnice, aby to nebylo jako posledně. Naštěstí se ukáže, že sucho, bodejť, když včera foukal silnej vítr jako fén. Tak na teploměru za oknem 3 st.°C, na hodinách něco před 11h, jedu.

 

Ještě vymyslet kam jet, mám na to 600 metrů a pak se musím rozhodnout na křižovatce. Tak uděláme změnu, tentokrát točím směr Beroun, jako další bod si vytyčím Tetín a do tý doby něco vymyslím. Jak jsem to odpíchnul, hned to jede 35, ale nějak mě studí mrazivej vzduch na hlavu. Hmm, málo vrstev. Snad to bude časem lepší, když tak pěkně svítí Slunce. Zastavuje mě pár semaforů a v rozletu mě brzděj plechový kraksny, ve kterých jedou lidi vyprázdnit peněženky za sobotními nákupy.

 

V pozadí modrá obloha nad Berounem. 

 

Hnedka v kopci na výjezdu z Berouna je dost času na rozmyšlení trasy. Nejede se mi moc dobře, je to sice kopeček, ale nějak to prostě nejde. Podél silnice si všímám jinovatky, toť neklamný důkaz, že v noci mrzlo. Jak se tak šourám, napadá mě myšlenka. Udělám si takovej švih po stopách závodu Vyčerpací štvanice, akorát pojedu obráceně.

 

Muzeum v Tetíně, šachová figurka bílá věž.

 

Brzo jsem v Tetíně, cestou dělám pár fotek, teď vystoupat až nad Tobolku. Co si pamatuju ze závodů, obráceně je to sice z kopce, ale že by to jezdívalo nějak extra rychle si nemyslím. Za chvilku mě tahle myšlenka vyvede z omylu. Obráceně je to sakra kopec a dlouhej... Trvá to dlouho, slunce střídá drobná oblačnost a stín. Doškrábu se na vrchol kopce, teď mírně dolů do Tobolky. Malebná vesnička, uplně zapadlá, chcíp tu pes. Jen nějakej děda s babkou dělaj turistiku a stojej u rozcestníku. Projedu náves, kolem rybníčku a už se zase stoupá na kopec, než se začne padat do Měňan. Teď nějak přilezla oblačnost, přestalo naprosto foukat a udělalo se dost teplo. Nějak se loudám, jen tak vstoje, přemejšlim, jestli trasu nevzdám a nezkrátím to někde, ble. No tak dal jsem to, ale stojí to nějak moc sil. Teď padák do Měňan, to je jinej fofr, trvá to pár minut, ale letí to. Rychlost jde hned nad 60 a přiblíží se technickej úsek. Párkrát už jsem tudy jel a vždycky mě nachytala jedna zatáčka. Teď s tím počítám a daří se mi projet s minimálním bržděním, toho využiju uplně dole a vyhoupnu se v mírném stoupání až ke křižovatce s hlavní silnicí, která už mě dovede do Litně. Pořád je lehce pod mrakem, je to jen vysoká oblačnost a v litní se roztrhá a pere slunce naplno. 

 

Pohled od Litně, směr Měňany.

Karlštejn.

 

Vyfotím si Karlštejn v dálce nasvícenej, nějakou tu zajímavost v obci, naší oblíbenou resturaci.

 

Tady se to sedávalo při příležitostech jízdy Karla IV.

Stejné místo. Sken fotografie 5.9.1999. Poté následovalo posezení v restauraci na oslavu umístění na bedně plašáka Šáchyče na 3. místě. To byl zároveň můj nejlepší závod, od bedny mě dělila necelá minuta, Šáchyč a ještě někdo mi nastoupili pár set metrů v kopci před cílem a to rozhodlo.

 

Taktéž si fotím věhlasnou benzínku s tolika cyklistickou historií dnes.

 

A tenkrát 5.9.1999

 

Tady zastavím a vzpomínám. Tady jsme přeci vykonali vůbec první start v naší závodnické kariéře. Škoda, že ty časy jsou za náma a nikdo je nevrátí... Ano, tady jsem dosáhl nejlepších výsledků. Tohle byl můj nejoblíbenější závod.

 

No nic, jede se dál, za Litní rovně, směr Leč. Bacha na přejezdu :-). V mém nejslavnějším závodu jsem tady udělal osudnou chybu, kolo mě vykoplo ze sedla a já definitivně ztratil šanci na dobré umístění a hlavně na předjetí nejslavnějšího závodníka plašáka Bréti. To mě tenkrát moc mrzelo, já tehdá nadával, klel, chtěl jsem zahodit kolo a už na něj nesednout. Byl to druhý pád v závodě a hodně mě to zdeptalo. Teď za sucha se to dá prejet rozhodně líp než tehdá, ale on je ten přejezd svině tak jako skoro rovnoběžně se silnicí a koleje se musej i tak dobře najet, jinak hrozí, že galuska chytne stopu a už chce jet v koleji jinam než kam chce člověk. Chci to vyfotit ostatním plašákům, ale rozjedu se z kopce a už se mi nechce brzdit, tak nic. Za chvíli projedu Leč a směřuju na Nesvačily. Tady se ohlédnu na jedné z křižovatek zpátky. Tady se rozhodoval závod toho roku 2000, přesně 2. září. Teď tu stojím a přesně to vidím před očima. Ten podlý kousek plašáka Bréti nikdy nesmažu z paměti. Po mém pádu v Nesvačilech v zatáčce se prohnal kolem jako vlak a vida mě v nezávodní poloze ještě stoupnul ze sedla a zaspurtoval pryč. To mě tehdá vyprovokovalo k rychlému nasednutí zpět na stroj ( sedlo jsem rovnal stehny až za jízdy, dualy jsem taky ladil až za provozu).

 

Ano, tady příjezd zprava, zarvat dolu ke kolejím, brzdy, hop a prudká levá. Tehdá na mokru jel  Bréťa obdivuhodně.

 

No a přesně v tomhle úseku co teď stojím se odehrávala bitva století. Bréťa zalehnut za řidítky, ale já ho měl na dostřel a pořád jsem se přibližoval. Jela se hrana, Bréťa to technicky zvládnul lépe, tenkrát musel jet na hranici adheze snad. Cíl se rychle blížil, já věděl, že když pojedu jako teď, musím ho předjet ještě před cílem, na závěrečné stoupání jsem si věřil, dokonce jsem si to dost chystal v hlavě jak zaútočím, přesně jako rok před tím Šáchyč na mě. Tohle byl snad muj vůbec nejlepší závod. Ne pro umístění, ale pro ten souboj s Bréťou. A pak se to stalo, na kolejích před Litní druhý pád na kolejích a definitivní konec nadějí. Dlouho jsem se válel na zemi, rukou držel lýtko v křeči, které bylo vmáčknuté na druhou stranu dovnitř. Pár závodníků se prohnalo kolem s poznámkami, že to musí bolet. Když jsem po nějaké té minutě znovu sednul na kolo a došoural se do cíle, bylo z toho ještě 7. místo, ale kurvy tehdá lítaly jako vlaštovky. Ještě chvíli za mnou ( 8 minut) přijel palšák Šáchyč, i on utrpěl pád v zatáčce v Nesvačilech a pak už nebojoval. Tenkrát tam popadala snad polovina závodního pole, jak lehce sprchlo, v té zatáčce byla lípa a lep z jejích květů udělal na asfaltu vrstvičku kluzkého povrchu. Kdo nevěří, ať sám někde na vlastní chůzi vyzkouší co umí mokro pod lípou.

 

Přestávám vzpomínat a dávám se na cestu. Ještě jsem si v Nesvačilch vyfotil ono první osudné místo, lípě se vidno stále dobře daří :-).

 

Tady jsme padali jak hrušky na podzim, lípa vlevo - dosah přes celou vozovku.

 

Pokračuje se kopcem směr Všeradice, tady voní jaro, nádhera. Vzduch blízkého lesa, zoraného pole, to je vončo.

 

Všeradická bílá královna.

 

Cestou k Bykoši přibývá tmavá oblačnost.

 

Teď se přiblíží bájná vesnice Bykoš. K tomuto místu se váže taky spousta historek, tak jen na okraj si vyfotím místní restauračku s teráskou.

 

Vypadá stejně jako před mnoha lety.

 

Ano, to je přesně ona. Tady si dal Lambert tehdá tu klobásku a pak jí vyštěkal ve stoupání z Hostimi do Srbska za svodidlo :-)).

 

Já už se teďka věnuju spíše obloze, protože frontální oblačnost se přiblížila z Německa do našeho regionu, tak trochu šlápnu, abych náhodou nezmoknul a nestala se mi nějaká z popisovaných příhod.

 

Dnes to nejede, ale to přijde, ještě pár jízd.

 

Krize.

 

Tady před křižovatkou, lesem a horizontem nad Koněprusama, tady se jezdívala tempa. Nástup střídal nástup, to byly hecovačky. Dneska se tu ploužim 16 a připadá mi to hrozně do kopce. Jak se zajede do lesa, je to ještě horší. No usoudím, že mám celkem dost a pěkně pozvolna si sjedu do Berouna. To si po chvilce rozmyslím, protože se mi nechce zbaběle sjet Koledník, a taky se trochu bojím, přeci jen byl dnes místy mokrej asfalt a tam je to fakt hukot, trochu vo hubu. Opouštím tedy trasu obrácené Vyčerpací štvanice a jedu směr Bítov, Královák. Je to taky z kopce, tak budu plachtit. Dole pod Bítovem si to zase rozmýšlím a ještě to vohnu přes Havlíčkův Mlýn, kolem Koukolový hory a Křižatky domů. Za přejezdem v Havl. Mlýně zjišťuju jaká to byla blbost, tady je kopec a mně už to nejede, mám docela dost. Přijde mi to dlouhý, ale myslím na to, že je to lepší jet na švihu, než trčet doma a např. uklízet. Díky vyšším silám za tyhle chvilky trávené v sedle bicyklu.

 

Taky zajímavá disciplína, nechat se drakem tahat po poli.

 

Nahoře kouknu na blázna co se nechá tahat drakem, sednu na to a už plnej sil po odpočinku letím z kopce dolů. Zazávodim si s autem, v těchhle zatáčkách mě prostě nesmí dát. Paráda, to byl sešup a za chvíli už budu doma. No plašáci kamarádi, na tachometru je krásné číslo 111 km. Každá číslice v něm znamená moje umístění na letošních Doksech, to bude muj závod, PEKLO SEVERU jsem si to nazval :-). Zdar příštím švihům, budu zase reportovat, tak se těšte, snad brzo.

 

Pohled na radar v době návratu. Pršelo za 1,5 h.

 

 

Trasa na mapě.

 

Profil.

 

Ještě jedna poznámka. Hledal jsem jestli jsem někdy takhle v lednu jezdil. Pravda, jezdil, ale nikdy neměl 11.1. najeto 111 km. Letos půjdu na rekord, 10 000 km bude hračka timhle tempem.